(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Sense and Sensibility - jak to bylo dál? 2.díl

18. března 2007 v 15:23 | Asperia |  Povídky
"Mně se nikam nechce."
"Marianne, musíš jet, víš, jak by to paní Jenningsovou mrzelo? Dělá to stejně jenom kvůli tobě. A jela bys ty, maminka a Margaret. Uvědom si, že se Maggie nikam nikdy nedostala, že je to pro ni příležitost něco vidět, seznámit se. Víš, v jaké jsme situaci…"
"Dobře. Já… je mi to jedno. Když chcete."
Od té nemoci byla Marianne jiná. Fyzické zdraví se jí vrátilo, ale o nic neměla zájem. Přestala číst, přestala se věnovat hudbě. Návštěvám se vyhýbala, pokud nešlo o návštěvy u Middletonů a o návštěvy plukovníka Brandona. Ellinor si myslela, že nechodí do společnosti, aby někde nepotkala Willoughbyho, ale bylo to ještě horší. "Vysmívají se mi, oni… všichni vědí, jak jsem se zesměšnila, a on si klidně vzal jinou. Jak by ne, copak… nechovala jsem se správně, kdo by mu to mohl vyčítat," řekla Marianne hořce, když o tom se sestrou mluvily.
"To on se nechoval správně, nemluv nesmysly." Od Willoughbyho zrady už Ellinor sestřino chování k nápadníkovi nijak nekritizovala. "Zachoval se hanebně a ty na to prostě zapomeň, zrovna jako všichni ostatní, nikdo už si na to ani nevzpomene…"
"Jak bych mohla?"
"Myslím to takhle. Musíš se zase věnovat tomu, co tě baví, nesmíš už na něj myslet. Kdybys ho někdy potkala, musíš ho ignorovat nebo odejít pryč, kdyby to nešlo, musíš s ním jenom zdvořile promluvit, to nejnutnější. Musíš to vytěsnit, jinak si ublížíš ještě víc."
"Já… co na tom záleží."
"Nech toho… paní Jenningsová dělá, co může, aby ses zabavila. Poslední návrh je, že v Londýně budete od května do začátku srpna a na srpen pojedete k těm Greshamovým. Budeš tam prý dokonce moct jet na lov na lišku, po takové době, představ si... To tě přece baví." Na Norlandu to platilo, ale od té doby Marianne na žádném lovu nebyla. Nejdřív nechtěly obtěžovat Middletonovy a půjčovat si jejich koně, přestože jim je strýc nabízel, a později byla Marianne nemocná a nebylo na to pomyšlení. "A potom přijedete domů a budete mi pomáhat s přípravami… Za chvíli si na něj ani nevzpomeneš."
"Co asi dělá…?"
"Co by dělal. Už se prý oženil a lidé tvrdí, že to s manželkou nebude mít jednoduché. Z toho, co jsem slyšela… Je na ní finančně závislý a ona toho prý dost nechutně využívá. On by přitom tak rád utrácel. A jeho teta, lady Allinghamová ho prý vydědila. Za to, jak se k tobě zachoval. A taky k té schovance plukovníka Brandona, však víš."
"Jak se to ale dověděla lady Allinghamová?"
"Doslechla se o tom od paní Jenningsové." Paní Jenningsová se Willoughbyho tetě jistě postarala o podrobné informace.
"Chudák Willoughby," vzdychla Marianne.
"Patří mu to," nelitovala Willoughbyho Ellinor. "Jeho teta prý svůj majetek odkáže nějakým vzdálenějším příbuzným, nějakým Daleovým, říká se, že je to slušná, ale dost chudá rodina."
"Ty toho ale víš," divila se Marianne.
"No. To paní Jenningsová, samozřejmě. Říkala, jaké je to pro ty Daleovy štěstí… No, Willoughby si za to může sám."
"Hm. To se nedá nic dělat, je to její právo," povzdechla si zase Marianne.
"Nepůjdeš na procházku? Odpoledne? Přijde Edward a můžeme jít všichni tři a vezmeme i Margaret, jestli bude chtít."
"Nechci jít nikam."
"A co budeš odpoledne dělat?"
"Budu vyšívat."
"Vyšívat. Tak dobře. Vyšívej si… Ale co řeknu plukovníkovi?" usmála se Ellinor.
"Plukovníkovi?" Marianne byla svému zachránci vděčná. Pomalu jedinou Marianninou opravdovou starostí teď bylo, aby snad plukovníka neurazila.
"Chtěl se k nám připojit. Takhle bude nucen dvě hodiny v kuse vykládat Margaret o Indii."
"Jaktože s vámi má jít?"
"Pozval ho Edward."
Ale kdo mu to asi poradil, myslela si Marianne.
***
Ještěže s sebou Margaret vzali. Dokonale se jí dařilo udržet konverzaci. Edward a Ellinor šli sami dva vepředu a ona s plukovníkem sotva prohodila pět vět. Zato Margaret byla samý dotaz. Marianne si byla jista, že Margaret se jednou do té Indie dostane.
"Děkuji za vaši společnost," poděkoval Marianne nakonec plukovník Brandon. Byl zdvořilý jako vždy, ale jí bylo jasné, že nemá dobrou náladu. Skoro si s ním nepovídala. Dnes jako by najednou nevěděla, co by se mu hodilo říkat.
"Není zač, plukovníku," usmála se. "Byla to moc pěkná procházka," přiměla se říct. Neměla to srdce nechat ho jenom tak odejít.
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která ze zde uvedených povídek se vám nejvíc líbila?

Sense and Sensibility 54.9% (45)
Minulé životy 17.1% (14)
Boisguilbert 6.1% (5)
Tajemný klient 6.1% (5)
Kamarádky 9.8% (8)
Dorfolk 6.1% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama