(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Sense and Sensibility - jak to bylo dál? 4.díl

18. března 2007 v 15:24 | Asperia |  Povídky
Vzpomínal na ten den, kdy jeli k Palmerovým. A ona potom, k večeru si taky takhle vyšla. Sama, nikdo s ní nesměl. Potom ten nečas a on pro ni běžel, do skleníku, do zahrady a našel ji daleko venku, takřka v bezvědomí. Šla na to místo, chtěla vidět Coombe Magna. Když ji tam našel, polomrtvou, měl chuť Willoughbyho zabít. Ale to nemohl, byla tam ona, musel se o ni postarat, a tak ji nesl do Palmerova domu, jak nejrychleji to šlo. Promáčenou, bezmocnou… pochopil, že už nechtěla dál žít.
Potom jel pro její matku, prý ji potřebuje u sebe, tvrdila slečna Dashwoodová a ta vždycky ví, co je správné udělat, ať už to přežije nebo ať už… Nedělal si moc nadějí, ale jel, v té bouřce vyrazil na nejrychlejším Palmerově koni, jel do Delafordu a potom do Bartonu, posadil paní Dashwoodovou do kočáru, do čtyřspřeží a vezl ji k Palmerům.
A když přijel, zjistil, že Marianne bude žít. Viděl ji, na moment, zavolala ho sotva slyšitelným hlasem a poděkovala mu.
Dřív jí jeho společnost byla na obtíž, ale teď… byla tak zdvořilá, jako by mu to málo, co pro ni udělal, chtěla oplatit. Tak, jak může. Věděl, že ne tím, po čem v hloubi duše toužil jako po ničem na světě. Nemůže ale po ní vyžadovat víc. A nechtěl, aby se s ním spokojila z vděku. Chtěl její lásku a tu dostat nemůže. Trávil s ní hodně času, když se pomalu uzdravovala. Předčítal jí, nosil jí květiny … drobné pozornosti. Byla tak zdvořilá, jiná než dřív, ale… nechovala se k němu s tak … zřejmou náklonností jako k Willoughbymu, byla to jenom zdvořilost. Možná taky vděk, víc nic … bylo to prostě jiné, nenahradí jí nikdy Willoughbyho. Možná by se dala přesvědčit, vzala by si ho, jednou … její rodina by ji mohla přemluvit, ale … neudělala by to z lásky. Nemůže to po ní chtít.
Ale procházka s ní byla příjemná… v minulých týdnech ji skoro každý den bral na procházku. Mluvil s ní. O Indii, o divadle, o tom, co by měla v Londýně určitě vidět, o své zahradě, o knihách, o hudbě… co jenom chtěla probírat. O tom, co k ní cítí, se ale radši nezmiňoval. Možná by se přesvědčit nedala a naopak jeho vyznání by ji zahnalo ještě dál. Je tak zdvořilá, pozorně ho poslouchá, usmívá se… smutně sice … a nikdy nezajde ani o kousek dál. Zrovna takhle by si povídala s panem Tempestem nebo se strýcem Johnem. Vzpomněl si, jak se s Willoughbym smávala, když si hráli na zahradě s míčem … s ním se takhle nesmála. Jak se na toho lotra těšila, čekala … viděl, jak strašně chce, aby se už už objevil… s ním to bylo jiné. Ta důstojnost, odměřenost… ano, jeho sestřenice Tabitha by musela říct, že se chová vzorně. Vzorně, jako bez života. Musí se tomu přizpůsobit, neměl by zavdávat důvody k domněnkám, že by si ji rád vzal, mohli by ji nutit a dnes je mnohem pravděpodobnější, že by to udělala. Tolik jí ublížit nesmí. I sobě by tím ublížil víc, než by kdy mohl snést… žít s ní a vědět, že miluje jiného. A že ji jeho společnost trápí. Přinejlepším je jí lhostejná. Ale ne, trápila by se … musí zůstat přáteli, to je pro Marianne to nejlepší.
Večer u Middletonů se teď v hraní střídali, a ona ho tolik chválila, přitom má slečna Marianne výjimečný hudební sluch. Občas dokonce hrávali čtyřručně a zdálo se, že se jí to líbí. Že ji to baví, mít zase s kým hrát. Její sestry na hudbu právě nebyly. A Willoughby byl nadobro pryč. Také spolu četli nebo hráli karty a další hry, když je k tomu přiměla paní Jenningsová. Trávil s ní hodně času, začala se věnovat jízdě na koni, takže jezdívali s lady Middletonovou nebo s Ellinor a Edwardem, ale nic z toho nevyvozoval. Marianne se snaží rozptýlit a sama jet nemůže, ještě by ji zase zachraňoval další Willoughby, uvažoval vždycky s nepochopitelnou žárlivostí. Jako by snad u ní měl opravdu šanci.
***
Blížil se květen a Marianne přemýšlela, jestli plukovník do Londýna opravdu přijede. Jednou k večeru, koncem dubna, když s ní seděl venku a pozoroval ji při vyšívání, se na to zeptala.
"Přijedu. Jistěže. Přece bych vás o to divadlo nepřipravil," usmál se.
To není jenom kvůli divadlu, myslela si. "Dobře," přikývla.
"Pojedu s vámi, paní Jenningsová myslí, že by bylo dobře, kdybych vás cestou doprovodil."
"To bych mohla jet část cesty na koni."
"No nevím, je to rozumné?" zamračil se plukovník na Marianne. To dělal jenom, když měl dojem, že jí hrozí nebezpečí a že si to sama neuvědomuje. Například nebezpečí nachlazení, když se pořádně nepřikryje plédem.
"Proč ne?"
"Dovolí vám to lékař? A paní Dashwoodová?"
"Bude mi to prý svědčit. Tedy oni to ještě nevědí, ale pan doktor tvrdí, že by mi jízda na koni prospěla. Teď hodně jezdím, sir John nám půjčuje jezdecké koně."
"Nevím, neměla byste…," o její zdraví se stále obával. Jenomže ona je tak lehkomyslná, co se uzdravila… dřív přece tolik na koni nejezdila, když ji znával před její nemocí…, ale teď byla v sedle tak často. A šlo jí to, musel uznat.
"Bude to úplně bezpečné," usmívala se. "A budete tam vy…"
"Když myslíte," zachmuřil se, ale těšilo ho, jak mu věří.
"No tak. Nemračte se tak."
Usmál se a ona se usmála taky. "Uvidíte, že to zvládnu."
"HMMM," pravil zase velmi výhrůžně.
"Umím jezdit...," ubezpečila Marianne plukovníka. "No jako vy ne, nebyla jsem v Indii u jezdectva," dodala s úsměvem.
"Možná bych vás a slečnu Dashwoodovou měl zase někdy na vyjížďce doprovodit… abych viděl, jestli byste to zvládla…"
"Hm. Možná… zítra?"
***
"Tak… a zítra vás všechny čtyři vyzvednu a povozím vás po Londýně. Souhlasíte, paní Jenningsová… dámy?" ptal se plukovník Brandon.
Souhlas byl jednomyslný. Marianne se po něm stýskalo každý den, kdy se výjimečně nesetkali.
***
"Letní výstava Královské akademie…?" podivila se paní Dashwoodová.
"Byl bych rád, kdybyste mě mohly doprovodit na vernisáž," pravil zdvořile plukovník Brandon. "Vy a slečna Marianne." Paní Jenningsová už měla jiný program a obrazy ji stejně ani trochu nebaví. A Margaret si může doma číst a obrazy vidět někdy odpoledne. Na takovou společenskou akci je ještě malá. Sice se to před ní nahlas nesmí říkat, ale je to tak. A paní Jenningsová malé Margaret slíbila, že půjdou večer místo té výstavy na návštěvu do jedné rodiny, kde právě mají nová štěňata, takže o nic zábavného nepřijde.
"Rády," souhlasila paní Dashwoodová. A Marianne se usmála.
***
Paní Dashwoodová si na výstavě rychle našla společnost. Děkan Eames. Vdovec. Bezdětný. Byl je už několikrát navštívit u paní Jenningsové a hostitelka Marianne i její matku o kvalitách páně Eamese podrobně informovala. Marianne doufala, že to není další partie pro ni, ale ukázalo se naštěstí, že důstojný gentleman je určen pro její matku, tak to aspoň zamýšlela paní Jenningsová, přičemž paní Dashwoodová byla vždycky k panu Eamesovi převelice zdvořilá. Až podezřele vlídná byla, zdálo se Marianne, ale nekomentovala to. Raději řešila otázku, co na sebe, když ji tam má doprovázet plukovník Brandon a když je to tak významná společenská akce. Lze se v tomto opravdu spolehnout na paní Jenningsovou? Problém oděvu se uspokojivě vyřešil a tak teď, po slavnostní večeři, Marianne spokojeně korzovala mezi ostatními elegantními návštěvníky, zavěšena do plukovníka Brandona. Zpovzdálí byli sledováni růžolícím děkanem Eamesem a starostlivou paní Dashwoodovou.
"To je krása," zastavila se Marianne před jednou krajinkou. S jezerem při bouřce.
"To je z Jezerní oblasti," vysvětlil plukovník.
"Moc se mi líbí," přiznala Marianne. Zesmutněla, věděla, že takový obraz si nemůžou dovolit. Dvacet guinejí.
Plukovník zase věděl, že jí takový obraz nemůže dát. Ne za současných okolností. I když by na ně tak rád nedbal.
"Nejste už unavená?"
"Kdepak… budeme pokračovat?"
A prošli do dalšího sálu a tam ho Marianne uviděla. Plukovník ucítil, jak se jeho partnerka zapotácela. "Není vám…?" ptal se jí, a vtom si ho všiml. "Půjdeme pryč, slečno Marianne?" zeptal se potichoučku.
Proti nim kráčeli manželé Willoughbyovi. On a jeho žena, kterou už Marianne potkala tehdy na plese. I Willoughby si Marianne všiml, vypadal vyděšeně. Provinile.
"Já se před ním schovávat nebudu," odmítla Marianne vyklidit pole.
Plukovník kapituloval a tak ve stejném tempu pokračovali směrem k Willoughbyovým. Když k nim přišli, plukovník zdvořile pozdravil paní Willoughbyovou, kdysi jí už byl představen. Willoughbyho ignoroval…
"Plukovníku…," pravila bývalá slečna Greyová afektovaně, "vy tu máte tu svoji… schovanku? Nebo snad… smím gratulovat?" pyšně pohodila hlavou, byla samý šperk, na rozdíl od Marianne.
Marianne pobledla. Taková drzost. To se ta ženská s Brandonem zná, že se ptá na takové věci?
"Drahý, to je přece ta… dáma, kterou jsme potkali loni, kde to jenom bylo…?" obrátila se na Willoughbyho jeho manželka. Willoughby se nevzmohl na odpověď a ona jí nejotřesnější ples svého života připomínat nebude.
Brandon dotazy paní Willoughbyové nehodlal zodpovědět. "Omluvte nás," ukončil rozhovor Brandon. Nepříliš zdvořile, to ano. Bylo však nutné skončit, jinak by snad Willoughbymu dal do zubů. A tu impertinentní osobu zostra napomenout. Ale to v Mariannině společnosti udělat nemohl. Nic, co by ji rozrušilo…
"Vy ji znáte?" ptala se v dalším sále Marianne plukovníka Brandona.
"Sotva od vidění, ačkoli to tak nevypadalo," zatvářil se plukovník omluvně. "Věřte mi."
"Já vám přece věřím… Neměla jsem na tom, že půjdeme jejich směrem, trvat. Už kvůli vám…," omlouvala se provinile, "ale… nechtěla jsem se mu vyhýbat. Já… nejsem povinna se mu vyhýbat. Ať jde pryč on, jestli mu to vadí…"
"Jistě," přisvědčil plukovník. Zastával přesně stejný názor.
"Promiňte, že o tom vůbec mluvím."
"Nic se neděje. Podívejte… co říkáte… tady to je myslím z Florencie…"
"Byl jste v Itálii…?"
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která ze zde uvedených povídek se vám nejvíc líbila?

Sense and Sensibility 54.9% (45)
Minulé životy 17.1% (14)
Boisguilbert 6.1% (5)
Tajemný klient 6.1% (5)
Kamarádky 9.8% (8)
Dorfolk 6.1% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama