(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Sense and Sensibility - jak to bylo dál? 6.díl

18. března 2007 v 15:24 | Asperia |  Povídky
Další den se plukovník z večeře omluvil. Má naléhavou práci, spoustu korespondence, přijde jindy. Marianne se stýskalo. Mělo to něco společného s včerejškem? Ale jak mu na takovou otázku mohla odpovědět? Nevěděla, co přesně tím myslel. A nesměla se splést. Nesměla ani doufat…
Neúnavná paní Jenningsová na sobotu zorganizovala piknik. Budou tam obě domácnosti i s hosty a také pár dalších místních obyvatel. Velká společnost. A sir John dostal za úkol za každou cenu přivést plukovníka Brandona. Úkol se mu podařil, ale i siru Johnovi dal pořádně zabrat.
"Jsou tu i lodičky, Brandone, co kdybys svezl třeba Marianne a Margaret?" zaúkoloval sir John pobledlého plukovníka. "Tak a vy, Grantly…," zaútočil sir John na další oběť, "byste mohl svézt třeba slečny Hardingovou a Prettymanovou..."
"Tak prosím…," pomohl Marianne plukovník do lodičky. A Margaret tam skočila za ní.
Mlčky vesloval a ani Margaret si netroufala promluvit. Plukovník zjevně nebyl ve své kůži. Co se mu stalo?
"Proč jste předevčírem nepřišel ke Greshamovým?" promluvila na plukovníka Marianne. Musí to vědět. Třeba jí má plukovník už dost, nedivila by se mu. Není s ní spokojený, viděla to na něm.
"Měl jsem práci. A myslel jsem… že to bude pro nás oba lepší." Ani se na ni nepodíval, upřeně zíral na vodní hladinu.
"Proč?"
"Nechtěla jste mi odpovědět, ale pochopil jsem to."
"Co jste pochopil?"
"Že odpověď by byla záporná, kdybyste odpověděla."
"Jste si tak jistý, že… jsem tu otázku pochopila správně?" usmála se Marianne.
"A ne…?"
"Nevím. Nedorozumění si nemůžu dovolit."
"Jaké nedorozumění?" zeptala se Margaret a byla ihned stižena Marianniným netrpělivým pohledem. "No jo, já vím, že tomu ještě nerozumím," poznamenala Margaret otráveně.
"Slečno Marianne… kdybych snad… vymyslel jednoznačnou otázku, myslíte, že byste mi ji mohla zodpovědět?"
Marianne přikývla. "Mohla."
"Snad… až vystoupíme…"
***
"Margaret, jdi si hrát. Co nejdál," odvrhla Marianne nevděčně sestřinu společnost.
"No jo."
A potom osaměli. Margaret odběhla kus od nich a už ji neviděli.
Chvíli se procházeli a konverzovali o ničem, než se Brandon odhodlal položit svou otázku.
"Slečno Marianne… Já musím vědět… co jste myslela… na co jste myslela, že se vás ptám?"
"Na… na co jste se chtěl zeptat?" zeptala se úzkostlivě.
"Chtěl jsem vědět… Marianne… jestli byste si mě nevzala."
Tak přece… "Já…" Nemohla ani promluvit.
"Marianne… odpovězte mi prosím. Nebo… chcete snad čas?"
"Já nevím…"
Plukovník byl zdrcen. "Takže ne."
"NE… já jenom…" Bála se souhlasit, naučila se nedůvěřivosti. A tu teď projevovala i vůči někomu tak čestnému, protože ta rána ji ještě tolik bolela. I když už Willoughbyho v jejím srdci dávno nahradil někdo jiný a toho prvního by ani za nic nechtěla, přesto ji ta jeho zrada trápila. Bylo to nespravedlivé. Přece ona Willoughbymu nikdy neublížila…
"Řekla jste, že mi odpovíte," napomenul ji jemně.
"Ano. Proč mi to nabízíte? Zrovna vy mně?"
"Zrovna já vám?"
"Nezasloužím si to."
"Miluju vás a to je to jediné, na čem záleží. Já vím, že… jsem pro vás… starý… ale kdybyste přesto…"
"Nejste starý. No tak."
"Odpovíte mi? Dnes?"
Nemohla odpovědět jinak. Milovala ho tolik, jako nikoho jiného. Ani Willoughbyho tolik nemilovala, teď si toho už byla vědoma. Nemohla riskovat, že Brandona svým strachem ztratí. Odradí. Zraní. Musela říct ano. Jak to ale říct…?
"Souhlasím," řekla nakonec tiše. Podala mu nesměle ruku a Brandon ji políbil.
"Miluju tě," řekl jí. "Tolik tě miluju."
"To to trvalo," ozvala se Margaret, ukrytá nad nimi, v koruně stromu, jak bylo jejím zvykem.
"No počkej, Maggie" rozhořčila se Marianne, vytržená ze své idylky, "jenom počkej, až slezeš."
"Tak… pojď pryč…," řekl plukovník. "No tak." Nehodlal se zdržovat káráním nezvedené sestry své lásky. Bylo to ostatně zbytečné, na Margaret nic neplatí. Vzal ji za ruku a odváděl ji dál do hlubin lesa. Tam snad budou mít konečně klid.
***
"Tady snad bude trocha klidu," pověděl jí Brandon, třímaje oddaně její ruku.
"Hmmm…"
"Pojď sem…"
"Mám?" tázala se úplně zbytečně, zatímco se k němu s úsměvem přibližovala.
"Tolik tě miluju," dozvěděla se Marianne znovu.
"Já… taky… plukovníku Brandone…" Chtěl, aby mu říkala křestním jménem, ale prozatím ji neopravoval. To počká. Začal ji líbat, bál se, že nebude chtít, ale to se nestalo.
"Christophere…," vydechl, když na chvíli přestali.
"Christophere… drahoušku," zavzdychalo jeho štěstí.
Piknik se vyvíjel nad jejich očekávání.
***
"Drahoušku?" ozvala se opět jeho Marianne. "Asi bychom se měli vrátit… a vůbec Margaret to už jistě pověděla mamince."
"To je dobře, aspoň bude v obraze, anděli." A nebude se jí to muset zdlouhavě vysvětlovat, bez toho by se rád obešel.
Provinile se vplížili zpátky na louku, kde se měla podávat svačina.
"Tak tady jste," všimla si jich paní Jenningsová a zamrkala na Marianne. Marianne byla v té chvíli tak přející, že na oplátku mrkla na paní Jenningsovou. "No to je nádhera…," zaradovala se rychle chápající paní Jenningsová. Jisté věci chápe opravdu rychlostí blesku…
"Co se děje?" divila se paní Dashwoodová. Margaret se zřejmě ještě nesvěřila se svými dnešními poznatky.
"Kde je Margaret?" zeptala se Marianne. "Někam se vytratila…"
"Někde pobíhá s tím malým Frankem Greshamem. Učí ho lézt na stromy, řekla bych, snad si nezláme vaz," vysvětlila paní Dashwoodová.
Tak proto nic neprozradila. Margaret má zrovna jiné zájmy. "Margie?" usmála se Marianne. "Ta určitě."
"Maggie ne, ale aby si ho nezlámal Frank, je tak trochu nešika. Proč se na ni ptáš?"
"Později… ti to vysvětlím, dobře?"
***
"Víš, z čeho teď mám radost?" zeptal se jí Christopher, když ji vedl do svého salonu.
"Z čeho?"
"Že ti můžu dávat dárky. Třeba dnes…"
"Ale… Copak ti nestačil ten spinet?" usmívala se.
"Kdepak. Nestačil." Jeho pohled jí prozrazoval, že pro ni má její snoubenec další překvapení.
"Ty snad pro mě zase něco máš? To bys neměl dělat…"
"Pojď sem… tak. A zavři oči a pojď ještě… nešiď."
"Já nikdy nešidím."
"Jenom aby, andílku. Otevřeš oči, až ti řeknu, dřív ne… pozor… teď."
"Jé." Na stěně před ní visel její obraz. Tedy ne její, ale ten, co se jí tak líbil na Letní výstavě.
"Jé… Líbí?"
"Strašně moc. To je ten obraz."
"Je tvůj. Vezmu tě tam… po svatbě. Najmeme si dům. Chceš?"
"Strašně moc."
"Můžeš si ho zatím vzít domů, andílku, dobře?"
"Nechám si ho tady. U tebe."
"Dobře. Ale to si mě musíš vzít, když tady budu mít ten tvůj obraz. Moje rukojmí."
"Copak jsem snad řekla, že si tě nevezmu? ... Miláčku, jak jsem si tě vlastně zasloužila?"
"Nevíš?"
"Ne. Já si tě totiž nezasloužím."
"No tak, neplač přece, andílku. Já nevím, jaktože se mi tě ustavičně daří takhle rozbrečet," káral ji s úsměvem. "Že se budu zlobit. Nebreč, no tak…"
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která ze zde uvedených povídek se vám nejvíc líbila?

Sense and Sensibility 54.9% (45)
Minulé životy 17.1% (14)
Boisguilbert 6.1% (5)
Tajemný klient 6.1% (5)
Kamarádky 9.8% (8)
Dorfolk 6.1% (5)

Komentáře

1 Jeremy Jeremy | Web | 2. listopadu 2012 v 4:51 | Reagovat

V nouzi poznáš přítele, ale málokdy přítelkyni.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama