(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Minulé životy 12.díl

30. dubna 2007 v 20:56 | Asperia |  Povídky
V Paříži si to užívali. Navštěvovali nejrůznější památky … bavili se. Protože on byl neuvěřitelně populární, dostali pozvání do aristokratických kruhů. Taky do rodiny vévodů de Sèlvec … pořádali večírek. Byla to velká společenská událost. Musela Davida k té návštěvě přinutit. Sbírá přece náměty, napíše o tom článek a prodá novinám, potřebuje si udělat jméno.
Obrovský palác …
"… je z počátku sedmnáctého století, tehdy ho teda kompletně přestavěli … jinak tady stál palác už ve třináctém století …," švitořila okouzlená hostitelka, nynější vévodkyně de Sèlvec, původem Američanka, přebohatá dědička z rodiny naftových králů z Texasu.
Hořela obdivem k Davidovi, který se jí snažil vyhýbat, seč to šlo, a nebylo mu to nic platné. Budou muset brzo odejít, na tu ženskou on nemá náladu. Je příšerná. Jestli on neříkal, že se sem nemělo chodit. To by nesměla pořád shánět náměty pro noviny. On ji uživí, tak proč ho musí takhle mučit?
"Provedu vás domem …," jásavě je informovala veselá vévodkyně.
A když procházeli a byli skoro na druhé straně domu …
"To je Modrý sál … budeme tady mít kulturní program …" David sebou ztuhl samou hrůzou, čím to je, že tyhle akce tak nesnáší? Ale ji to bavilo, nebyla na to zvyklá…
"… po druhé večeři …" pokračovala hostitelka.
"Tamhle … to jsou vaši předci?" optal se Septimus šlechtičny.
Patrně aby něco řekl. Podíval se po ní trpitelsky, když ho vévodkyně nemohla vidět.
"Manželovi … samozřejmě," poučila ho urozená paní.
"Aha, ano … vy jste se přivdala …," přikývl znuděný David.
"Říkejte mi Pam," vybídla ho … "Můžu vám říkat Davide a Carrie?"
Zdvořile souhlasili. Zadívala se na jeden z portrétů … dvojportrét … jediný v místnosti.
"To je, Carrie, vévoda Philippe Antoine a vévodkyně Clarisse Amelie … vzali se za doby konce vlády Ludvíka XIV. Vychovali až do dospělosti pět dětí … byli zvláštní … na svou dobu …"
"Kolik toho o své rodině nevíte, Pam," pověděla jí obdivně a vévodkyně se rozzářila. "A čím byli tak zvláštní?"
"Jsou mi hodně blízcí. To víte … ono … lidi říkají, že jsem si svého Luca vzala kvůli titulu a on mě pro peníze a taky on je hrozně zábavnej, většinou teda až moc, a já se dost nudila, ale … no … podobně jako tihle dva … původně jsme to tak udělali. Přišlo nám to oboustranně výhodné. Z těch důvodů, to ano. Ale později jsme se zamilovali. Máme tři děti. A jsme nerozluční. Většinou … musím na něj totiž dávat pozor, Luc má strašně pitomý nápady. Proto jsou mi tak blízcí tihle dva. Prý se skutečně milovali a byli si naprosto věrní … a tehdy, v jejich době to bylo samozřejmé, že manželé žijí odděleně, až na případy, kdy zrovna spolu chtěli mít děti, a mají milence, to byla tehdejší móda ve vysoké společnosti … neměly se totiž slučovat zájmy ekonomické a dynastické se zájmy řekněme citovými … Clarisse někoho dohazovali taky, ale prý to nevyšlo, tak nějak neměla tak úplně zájem, prý to dělala, aby od těch dohazovačů měla pokoj a protože se to od dámy v jejím postavení čekalo … tedy ono se nic nestalo, traduje se, že se jenom nechala pozvat na schůzku … postupně se to vyvinulo tak, že se dala dohromady s manželem …"
"To je ale zvláštní historie," řekl tiše její David.
Podívala se po něm … vypadal tak znepokojeně a zíral na ten obraz. "Děkujeme, že jste nám ji vyprávěla."
Dívala se na obraz obou manželů … uviděla náhrdelník … na něm přívěsek … bylo to srdce …pamatovala si je … neviděla to ale v nějakém filmu?
"To je přece … tos mi dal ty …," řekla aramejsky.
Před očima černo. Když ji vzkřísili … viděla, jak je David pobledlý. Vévodkyně je nechala na pár vteřin o samotě, poběží pro studený obklad.
"Taky jsem si už vzpomněl. To jsem ti dal po porodu našeho syna Jeroma." …
"CO jste to povídala, než jste omdlela?" vrátila se vévodkyně a snažila se jí na čelo připlesknout ten obklad.
"Ale nic … sama nevím … myslím … nebývá mi teď dobře. Mám určité podezření …," zamrkala na ni … a Pam se chápavě usmívala … "Už je mi dobře … Pam. To … omlouvám se … tady si sednu a vy mi ještě něco povídejte třeba … o těch dvou."
Ukázala na obraz.
"Třeba … to je ale hezký náhrdelník. Jistě ho ještě máte v rodině. To vám tak závidím."
"Je to moc pěkný kousek, a kupodivu v naší rodině zůstal. Manželovi příbuzní si ho za revoluce vzali do exilu, za jakobínského teroru byli v exilu, ale náhrdelník prodat nemuseli … Máme ho v bance, v sejfu."
"A jak se v rodině octl?"
"Vévoda Philippe ho koupil, pochází z Orientu … dal ho prý vévodkyni Clarisse k narození prvního syna."
"Ach. Skutečně?" zajímala se.
A vévodkyně se zase rozpovídala. O arabském příteli vévody Phillipa. Nějaký vyslanec u královského dvora. Ano, vévodkyně by se mohla živit jako průvodce turistů na sèlvecovských sídlech…
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která ze zde uvedených povídek se vám nejvíc líbila?

Sense and Sensibility 54.9% (45)
Minulé životy 17.1% (14)
Boisguilbert 6.1% (5)
Tajemný klient 6.1% (5)
Kamarádky 9.8% (8)
Dorfolk 6.1% (5)

Komentáře

1 Awellyn Awellyn | 4. března 2008 v 19:26 | Reagovat

týjo, pěkně se to zamotává:)

2 a. a. | 4. března 2008 v 21:04 | Reagovat

je to napínavé?

3 Awellyn Awellyn | 5. března 2008 v 5:31 | Reagovat

je a moc, naprosto bezvadné:)

4 asperia asperia | 5. března 2008 v 18:02 | Reagovat

tak to jsem moc ráda :-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama