(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Minulé životy 14.díl

30. dubna 2007 v 22:23 | Asperia |  Povídky


Varování : Není tak úplně pro nejmladší čtenáře.
První den cesty zastavili v malém městě, které se pyšnilo jedním jediným přijatelným hostincem. Nepostupovali tak rychle, jak si představovali, nepovedlo se jim dorazit až k příbuzným, u nichž doufali sehnat pohodlný nocleh.
"Mají jenom jeden ucházející pokoj, madam," informoval ji její značně pochmurně se tvářící choť.
"To je mi líto, pane. Kde se vlastně, chudáčku, vyspíte?" poklidně se tázala.
Není druhý čtvrtek v měsíci. Však ona ho naučí.
"Ale … přece … co je to za nápady," začal koktat, "přece budu spát u vás."
"To NEJDE. Není druhý čtvrtek," upozornila ho přísně, "ale třetí pátek. Smůla."
"Tohle je VÝJIMEČNÝ případ."
"Nemyslím. Snad na jednu noc vydržíte trošku nepohodlí. Žádné výjimky jsme si nedohodli."
"No tak, nedělejte hlouposti."
"Já se držím našich dohod. Ovšem řeknete-li, že odteď budeme mít třetí pátek, prosím. MNĚ to problém nedělá."
"Jde o JEDNU noc. A ani se vás nedotknu."
Tak to už vůbec.
"Jako šlechtic byste měl držet slovo. Jak říkám, není druhý čtvrtek."
Nelíbilo se jí, že bude spát v nějaké zablešené díře, koneckonců je to vévoda, ale kdo s kým chce žít odděleně?
"Ostatně považte, co by tomu řekli vaši duchaplní známí, takové nemístné důvěrnosti s vlastní manželkou. To si nechte pro cizí," upozornila ho jízlivě.
"CO by říkali, nebudu jim nic vykládat," namítl popudlivý jako vždy.
"Tak dobře, spěte si u mě. Já to napíšu všem známým, hned od rána začnu psát dopisy, jestli si nedáte říct. Taková legrační historka, to si přece nenechám ujít."
"Madam, pořád jsem váš manžel."
"Ale nechováte se tak."
"Kdo si to namlouval Ronsaca?"
"Jenom proto, že by mi ti vaši přátelé jinak nedali pokoj. Kromě toho … rozmyslela jsem si to sama a jedu na venkov."
"Nechcete se tam náhodou s někým setkat?"
Snad není žárlivý? To by tedy bylo novum… "Jestli vás to snad zajímá, budete mě muset dát hlídat."
Nechala se nakonec umluvit a vzala ho k sobě. Dokonce začal tvrdit, že je jí jistě zima. Předstíral, že ji bude obětavě zahřívat.
"Nemohli bychom … přece jenom už dnes? Výjimečně …," lákal ji nakonec a ona svolila.
Vyčítala si to. Neměla by se tomu poddávat.
Druhého dne seděla v kočáře a cítila se hrozně.
"Je vám něco?"
"Ne."
"Ale je."
"Nechce se mi mluvit."
"Ani se mnou?" optal se ukřivděně.
"Hlavně s vámi."
"Proč?" urazil se.
"Nechci mluvit. Přemýšlím."
"O čem? To si rád poslechnu."
"To by vás nezajímalo."
"Proč ne? Zajímalo. Je tu nuda."
Mohls zůstat v Paříži a zabavit se.
"Já vás nežádala, abyste mě doprovázel."
"To ne."
"Tak vidíte."
"Stejně mi to povězte. Prosím. O čem můžete tak zaujatě uvažovat? To by mě zajímalo. Moc."
"O tom, proč je všechno tak hrozně ošklivé a hloupé. Vztahy v naší společnosti myslím. Proč si každý prostě nevezme toho, koho má rád a není mu věrný?"
"Proč? Protože manželství je nerozlučné. Někdo má letos rád tuhle baronku a napřesrok tamtu hraběnku a s těmi dvěma je to stejné."
"Hm …"
"Je potřeba vzít si toho partnera, který vyhovuje zájmům rodiny. Třeba naše manželství … perfektní partie, nemyslíte?"
"Jistěže."
"Tak vidíte."
Neuznala ho za hodna odpovědi.
"Nebo si to snad nemyslíte?" dotíral.
"A není to jedno?"
"Víte, když jsem řekl, že vás doprovodím … měl jsem v úmyslu si s vámi cestou nebo až v Roncilly promluvit."
"Tak?"
"Zdáte se mi taková nespokojená … poslední dobou."
Tázavě si ji prohlížel.
"Ale ne … už jste se rozhodl, o koho se teď budete ucházet?"
"Cože?"
"Vaše nová přítelkyně přece. Kdo to bude?"
"Nerozhodl jsem se."
"Měl byste. To mi ale prozraďte … co vlastně ty tři, Pardennacová, Loncignyiová a Berceretová měly a já ne?"
"No … jak to myslíte?" vykrucoval se.
"Jak to říkám."
"Proč se ptáte?" vyhnul se odpovědi další otázkou.
"Myslím, že proto, že bych to ráda věděla. Jiný důvod mě nenapadá."
"Pročpak?"
"Jestli mi ještě jednou odpovíte otázkou, tak s vámi do konce cesty nepromluvím."
"Neměly asi nic, co vy ne," uznal.
"Asi?" zeptala se.
"Neměly nic, co vy ne," opravil se.
"Tak proč?"
"No …"
Čekala, jestli se zase pokusí o dotaz.
"Já … nevím."
Zase ztichla a ostentativně koukala z okýnka.
"Proč se mnou zase nemluvíte?" po chvíli to nevydržel.
"O čem bych tak asi měla mluvit?"
Udiveně na ni koukal.
"Snad nežárlíte?"
"Ne. Jak bych mohla. Není to moderní. Co by tomu taky řekli v Paříži."
"No tak."
"Někdy si říkám, že bych hrozně chtěla být třeba na místě Pardennacové."
"Proč … co je na tom tak lákavého?"
"Není vaše žena."
Ucítila v koutku oka slzu.
"Clarisse …"
Podával jí kapesník.
"Nechte si ho," nevezme si od něj vůbec nic.
"Neplačte … jak jste to myslela?"
"Jenom mi bylo líto, že je vám každá dražší než já."
"TO NE."
"Ale je. Jste mi nevěrný."
"Clarisse … neplačte, mějte rozum."
"Mám rozum. Byla bych vám vděčná, kdybyste se co nejdřív zase vypravil do Paříže. Jenom co dojedeme. Večer jsme na místě … ani na druhý čtvrtek už nemusíte čekat. Byla bych opravdu radši, kdybyste odjel co nejdřív."
"Kdybyste chtěla, zůstal bych …"
"Jak dlouho … z pocitu povinnosti? Jenom si jeďte, aspoň vás neuvidím."
Začala plakat. Přesedl si k ní, vzal ji do náruče a ona se z ní snažila vyprostit.
"Nechte mě. Nechci."
Konečně se jí to povedlo.
"Budu spát. Nevšímejte si mě a nerušte už."
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaké je Vaše oblíbené historické období?

pravěk 25% (7)
starověké civilizace, antika 10.7% (3)
raný středověk 3.6% (1)
středověk 21.4% (6)
renesance 21.4% (6)
baroko 3.6% (1)
18.století atd. 7.1% (2)
19.století 3.6% (1)
20.století 3.6% (1)

Komentáře

1 Awellyn Awellyn | E-mail | 8. března 2008 v 17:57 | Reagovat

moc hezká kapitolka a k tomu překrásné fotky *blažený výraz*

2 asperia asperia | 9. března 2008 v 8:32 | Reagovat

*ještě blaženější výraz*

3 Awellyn Awellyn | E-mail | 9. března 2008 v 9:30 | Reagovat

jéé to si mi udělala radost :-))

4 asperia asperia | 9. března 2008 v 10:00 | Reagovat

:-)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama