(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Minulé životy 2.díl

29. dubna 2007 v 19:41 | Asperia |  Povídky
Po důkladné inspekci jeho zásob mu připravila jídlo, po jakém se bude olizovat ještě zítra. Byl donucen jí pomáhat. Užila si to. Komandovala ho s chutí. Podejte, přineste, nemáte, zamíchejte, říkala jsem vidličku, neslyšíte, přilijte, ostrouhejte, takhle ne, co na tom nechápete? Konečně byli k jeho nepopiratelné úlevě s vařením hotovi …
"Tak jak? Jestli vám to nechutná, už vám nic neuvařím."
"Chutná … jde to … ještě pár let cviku a můžete začít trénovat na opicích."
"Tááák?"
"Ne … je to dobrý, je," rychle ji ujišťoval. Patrně si zištně představuje, že mu ještě někdy uvaří. Když ji pěkně poprosí, možná se dá přesvědčit …
"Takže začneme," zavelela spokojeně. "Povíte mi, proč tu jste? Proč jste si dal přestávku v práci?"
Oznámil prostřednictvím agenta, že přestává s herectvím. Na neurčito. Přesto, že před rokem dostal Oskara a nabídky se mu jenom hrnuly.
"Chci si urovnat myšlenky. Trpím jak pes," pověděl, zdálo se, naprosto upřímně.
"Fakt?"
"TO tam ale nepište," rychle ji chtěl omezit ve svobodě projevu.
"Tak proč mi to říkáte?"
"Nevím … Povězte mi radši něco o sobě." Poví mu něco o sobě, ale jestli si myslí, že zapomene, že tohle je JEHO interview ... Je tak naivní. Je to vůbec možný?
"Mám prázdniny. Studuju v Oxfordu anglickou literaturu … příští rok skončím magistra."
"Jaký je váš oblíbený spisovatel?" usmál se na ni.
"Snad Austenová," uvědomila ho a ukázala bradou na jeho knihu. "… mimo jiné."
"A po škole …?"
"Chci se uplatnit jako novinářka a tak si sháním příležitosti."
"Jako jsem já?" "No."
"Já nevím. Nelíbí se mi, že by se o mně něco psalo."
"A vyfotit si vás můžu?" Měla s sebou foťák.
"Radši ne."
"Slíbil jste, že mi pomůžete. Že mi dáte rozhovor."
"Nesměla byste tam napsat, o čem bych nechtěl, abyste psala. A nesmíte napsat, že tu bydlím. No … vyfotit si mě budete moct, ale tak, aby se nepoznalo, kde bydlím. Opatrně. Necháte mi tady film a já dám fotky vyvolat a pošlu vám je. Slibuju. Ale musím to mít pod kontrolou."
To je tedy slušná paranoia … zdržela se však prozatím vyslovit tu diagnózu nahlas.
"Tak dobře. Vy se tady před někým schováváte?"
Co takhle bývalá milenka, věřitelé, mafie …? Kéž by, to by byl trhák.
"Hlavně sám před sebou … ale … i před lidma … Já nevycházím," začal se svěřováním. "Jsem tady, nechodím ven. Jenom jezdím autem, mám černý brýle a jezdím si co nejdál pro nákupy. Chci klid."
"Aha. Proč?"
"Už jsem odpověděl. Třídím si myšlenky." "Jakto? To přitom nemůžete pracovat?"
"Když to chcete vědět … mám noční můry. Napište to a já to popřu a budu vás žalovat."
"Tak proč mi to říkáte?"
"Nevím. Úplná samota mi taky moc nevyhovuje."
"Hmmm. Proč se neléčíte? Neuražte se … ale lidi se v takových případech léčí, chodí léčit k psychoanalytikům a tak …"
"Já na tohle nevěřím. Myslím, že by mi psychoanalytici … ani psychiatrická léčebna ani nic podobnýho vůbec nepomohly."
Ani ona nic takového nezkusila. Taky tomu nevěřila, zrovna jako on.
"Pročpak? Jak to můžete vědět …?"
"Caroline … já mívám sny … hrozně se podobají jeden druhýmu … je to takových pár tematických skupin snů … opakují se, jsou tak reálné, já si z nich spoustu pamatuju … ráno je mi hrozně. Nemám na práci chuť … ani na lidi … mluvení."
"Ale se mnou mluvíte, ne?"
"No … ale nedobrovolně. I když musím přiznat, že mi zase tak moc kupodivu nevadíte … nezvládám většinou ani návštěvu svýho agenta. Kamaráda. Je mi děsně. Jako bych žil v těch snech, ne tady, mám to už strašně dlouho, ale teď je to, v posledních dvou letech, mnohem horší."
"Taky něco takovýho mívám."
"Tak vidíte," pravil nepřesvědčeně.
"Jsou to moc divný sny … nejčastěji se mi zdává o tom, že je válka … a po válce …"
"Ty moje sny jsou z mnohem starších dob."
"Po válce … ale je to dávno, ne po druhé světové, kdepak … je to město … v poušti … a je to snad … starověk … a …"
Bude se jí smát, proč mu to říkala?
Chtěla ho jenom utěšit, že takové sny nejsou nic divného, to je toho. Proč ho utěšovat? To je nápad. Ale třeba ho to pobaví, když mu z nich něco řekne, rozhodně nesmí říct všechno. Napadlo ji, že on je první, komu to bude vyprávět.
"… já myslím, že jsem tam královna … poražená královna …"
"Už nic neříkejte."
Udiveně se po něm podívala. Nebylo to snad zdvořilé naznačovat, že má sny podobající se snům filmové hvězdy?
"Poslouchejte … nemohla byste mi říct … co v těch snech vídáte?"
"Cože?"
"Nebo koho? Popište mi vaše sny. To pouštní město. Tu dobu. CO si pamatujete?"
"Je to tak divný. Nechci o tom mluvit. Je to někdy ošklivej sen. Někdy je hezkej. Mám tam holčičku, asi je moje … má zlatý kudrnatý vlasy …"
"A …"
"V domě … bydlí … je to palác, bydlí tam velitel armády, která dobyla moje království. Dřív to byli spojenci … království je teď moje … i když už vlastně zase není … můj manžel … pán toho města a státu … zavraždili ho a já se vzdala … mezitím jsem myslím vedla pár vojenských tažení … na obranu toho královstvíčka, není moc velký, ale myslím dost bohatý ... vzdala jsem se, když nebyla naděje … Zradila jsem ho asi a zbytečně … Chtěla jsem … myslím … mělo to něco společnýho s dětma."
Najednou se jí o vlastním snu už nechtělo mluvit.
"CO s dětma?" naléhal. Je to blázen. Proč se tak stará o její sny? Vidí ji poprvé. Bláznům se nemá odporovat.
"Myslím, že holčička … Alkmene …" Viděla, že se čehosi polekal.
"Pokračujte," zašeptal.
"…měla bratříčka … dvojče … Je to dost příšernej sen. Chtěla jsem jenom interview. VY jste měl odpovídat. Já ne, já slavná nejsem. Nechci o tom mluvit."
"Vykašlete se teď na ten blbej rozhovor."
"CO? A proč jsem sem teda jezdila?"
"TO je jedno. Dám vám ten rozhovor. Později. Hodně dlouhej a s fotkama. Jakej budete chtít. Ale chci, abyste mi nejdřív popsala tyhle svoje sny, všechno, co si pamatujete … ty vaše sny … napište je pro mě a já napíšu svoje pro vás … Taky se mi totiž zdá o městě v poušti … o zlatovlasých dvojčatech … Potom si ty popisy vyměníme. Udělejte to pro mě."
Ale … přece o rozhovor nestál a najednou slibuje. "A co když ty vaše sny otisknu?"
"Doufám, že ne. Nedělejte to." Řekl to tak pokorně, jako by to nebyl ten arogantní nepřítel novinářů, o kterém už slyšela tolik legračních příběhů.
"Napíšeme oba, co si pamatujeme ze svých snů z té pouště? Tak jste to myslel?"
"Musíte to udělat. Nemůžete o těch mých snech vědět. Podrobnosti jsem nikdy nikomu nepovídal. A vy mi říkáte věci … ty sny můžou patřit k sobě … Chci vědět, co to je."
"Tak jo. Ale potom mi dáte rozhovor. Přísaháte?"
"Třeba dvacet. Jenom spolupracujte."
***
Přespala v jeho domě. Má volných pokojů dost a dost a strach z něj mít nemusí. Nicméně trochu strach měla. Nebyla si jistá, co může čekat. A ona čekala na pravou lásku … na svou spřízněnou duši. Té se musí dočkat. Ty sny a ta utkvělá představa, že na někoho čeká … to ji vždycky mučilo. Snad kdyby Edward ... Ale s tím to nemělo žádnou perspektivu. Ale milovala ho … ale ani on nebyl ten pravý … on to být nemohl.
Ráno jí David předal obálku a ona svoji. Vzala si ji do pokoje a zamkla se … chce si to přečíst … sama v bezpečí.
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na minulé životy?

ano 55.6% (20)
ne 25% (9)
nejsem si jistý/á 19.4% (7)

Komentáře

1 Awellyn Awellyn | 26. února 2008 v 16:32 | Reagovat

wow, krásně se to rozjíždí, jdu číst dál :-))

2 asperia asperia | 26. února 2008 v 20:11 | Reagovat

to je fajn:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama