(Ne)zaujal vás tento blog? Dejte mi vědět do komentářů ...

Minulé životy 4. díl

29. dubna 2007 v 22:00 | Asperia |  Povídky
"Kam jdete?"
Sbalila se a odcházela z toho domu, než ji zastaví.
"PRYČ … co jste si to vymyslel?"
Byla vyděšená, to přece není možné, aby on věděl ... nikdy nikomu neřekla …
"Strefil jsem se … četl jsem, co jste napsala. Teď to už nepopřete … kam jdete? Proč?"
"Jsou to nesmysly. Odjíždím, nic o vás psát nebudu. Nemusíte se bát."
"Nechoďte … máme něco společného. Musím vědět co."
"Já se hrozně bojím."
"Nechtěla jste nikdy vědět, co se vám to vlastně děje? Jestli to jsou sny nebo … vzpomínky?"
"Asi … je to jenom hloupost. Blbá náhoda. A vůbec … já na tohle nemám náladu."
"JSOU tu styčné body. Oba to víme. Řekněte mi víc o svých snech, a já to udělám pro vás."
"NE."
"Patříme k sobě." Blázní. Možná je nebezpečný. Musí rychle pryč.
"NE."
"Nesmíte odejít, víte, já neumím to vysvětlit, ale přece …"
Potom najednou mlčel … a ona čekala, co ještě řekne … a on koukal před sebe nepřítomně, jako by ho něco napadlo …
"Nevzpomněla sis?" řekl udiveně.
Zírala na něj … o čem mluví … měla pocit, že má úplně prázdnou hlavu, přestávala si pamatovat svých třiadvacet let života …
"Jestli odejdeš, dám ti pokoj. Nikdy tě nebudu obtěžovat. Ale měj rozum a zůstaň. Všechno si už pamatuju. Je to jako z hororu …"
Dívala se na něj … pořád jí nepřipadal známý. A potom ho poznala. Věděla, proč jí bylo, jako by se vrátila domů, když se s ním dala do řeči. Proč tak rychle našli společnou řeč. Znají se … už tak dlouho. Cítila strašlivou bolest a potom štěstí ze shledání, neviděli se celou věčnost … Šel k ní.
"PROČ JSI MI LHAL, ŽE SI DÁŠ POZOR? JAKS MI TO JENOM MOHL UDĚLAT?" zhroutila se mu do náruče.
***
Seděli vedle sebe … objímal ji … četli si spolu znovu nejdřív jeho a potom její vyprávění o těch pouštních snech.
Davide … neberte to vážně, nic to neznamená. A taky za nic neručím, mohla jsem si to poplést a vůbec, myslím si, že na tom nezáleží. Snad jsme prostě oba tak trochu cvoci. Bez urážky. Ale jako herec byste se ani urazit neměl. Když to psala, představovala si, jak se asi Meredith zamračí. A jak mu to bude slušet. Ve skutečnosti se jí líbil mnohem víc než v kině. Zdál se jí tak známý. Blízký.
O tom, co vám napíšu, jsem nikdy nikomu do takových podrobností nevykládala, to vím určitě. Myslím, že bych vypadala dost podivínsky. Ale jestli na tom trváte … a taky mi potom musíte dát to interview, nemyslete si, že se z toho vymluvíte. Podívala se mu do očí a on se pobaveně usmál …
"Interview? Snad později, máme na to dost času …"
No … už dlouho … mohlo mi být tak patnáct let, jsem začala mít ty sny … a pamatovala jsem si z nich docela dost … byly divný. Tak intenzivní … Ve dne jsem na ně často myslila a z neznámého důvodu mě někdy napadalo, že na někoho čekám. Snad na něj. Na svého krále. Na svého krále, ale … Jeho jméno neznám.
Ale k těm snům. Je to poušť. Pouštní království. A můj manžel je jeho král. Vzal si mě, když jsem byla hrozně mladá. Až mi to přišlo divný … ale co … byla to nějaká moc starodávná doba … On je vzdělaný a království prosperuje. Nejdřív … připadá mi, že se mi zdálo, že se ho bojím. Ale on se chová pěkně. Je hodný. Jakoby se to nestalo nejmíň před stovkami let. Je vlastně moc fajn. Snad moderní? Ale zároveň je to úžasný vojevůdce … tak odvážný a úspěšný.
Nejsem z královské rodiny, ale on si mě vybral. Neuměla jsem nic, když mě za něj provdali … jenom rostliny, léky ... naučila mě to moje chůva, otrokyně. Když si mě vzal, neuměla jsem číst a psát a on … naučil mě to. Byla jsem tak nedovzdělaná … Učil mě jazyky, jenom nevím, jaké … nevím, co je to za zemi, které On vládne. Vzpomínám si na večery u vody … ale to je palác … v zelených zahradách. Je tam příjemně, měla by to být oáza, ale když já si to nepamatuju jistě. Není to ten palác ve městě. Tam u vody mě často učil, tam nám to šlo nejlíp. Vidím, jak spolu sedíme u jezírka a on mě učí abecedu … divná abeceda to je, ne latinka.
Nepamatuju si, jak vypadá. Všichni říkají, že je statečný, ale jeho tvář a jméno jsem zapomněla. Říkají, že je jako … bůh. Ale on nemá opravdovou ctižádost dělat věci, které by ohrožovaly mír pro jeho stát. Stačí mu, co má. Nechce riskovat životy poddaných, váží si míru. Nebojuje, když nemusí. Někdy ho kritizují, že hraje při zdi. Ale já ho mám právě za tohle ráda, je ohleduplný, nenechá se lichocením dohnat do zbytečných válek.
Mám ráda zelenou barvu, poušť ne. Mám ráda zeleň. V obou palácích se snažím mít zelené věci. A taky zahradu, květiny všude v paláci. V ložnici máme hrozně drahý zelený koberec. Tkali ho snad rok a on, můj manžel, ty řemeslníky bohatě odměnil. Víc než štědře. Výslovně chtěl zelený koberec … kvůli mně. On … má rád modrou, ale chce mi dělat radost.
Nejdřív jsem ho myslím neměla ráda. I když už ze začátku se choval pěkně a dal mi svatební dar, náhrdelník z černých perel a na něm přívěsek, květinu, zlatou, s červenými kameny … stejně jsem se ho ale bála. Zdálo se mi párkrát o našem prvním setkání… měla jsem z něho, z toho, co bude, velký strach.
Taky jsem ho kousla … dost ošklivě. Stejně na mě byl hodný … myslím, že od začátku mě musel moc milovat. Já ho milovala až později. Ale … nakonec, když odešel, vidím se, jak si beru jed.
Vidím, jak mi řekli, že zrádci, jeho příbuzní, nechali manžela ubodat. Přinesli mi potom jeho hlavu, abych jeho smrti věřila. To oni mi ji poslali. A já začala bojovat a vládnout jménem syna … chtěla jsem udržet svoji vládu, než vyroste. Podnikla jsem tažení na území nepřítele, abych ho zatlačila a aby museli vyjednávat, uzavřít mír, nechat nás zase v klidu. On by to ode mě asi nikdy nečekal, i když na jeho taženích jsem ho vždycky doprovázela … abych mohla být u něj. Co nejblíž. Ne že bych chtěla válčit. To jsem ráda neměla … později to byla částečně msta a částečně nutnost.
Kvůli dětem jsem se nakonec vzdala, když to bylo beznadějné … abych jim zachovala život, a stejně je zabili, báli se, že by se jim jednou pomstili. Že by se snad po letech jako dospělí ucházeli o manželův trůn. Jako by se moje slepá Alkmene měla jak mstít …
Aspoň vidíte, jak divné sny se mi zdávají. Vaše jistě nejsou ani z poloviny tak dramatické. A já si z nich taky nic nedělám. Měl byste to brát v klidu. Jsou to tak zvláštní příběhy. Někdy si říkám, že bych o nich mohla napsat … nikdy jsem to sice neudělala, ale jednou, chci být přece novinářka a ke spisovatelce je to přece už jenom krůček.
Alkmene … je slepá, neuměla jsem jí pomoct. Nechali jsme ji aspoň učit zpívat a hrát. Krásně zpívala, měla úžasný hlas. Taky jí vzdělaní otroci předčítali. Byla by moc krásná. Její bratr, dvojče se strašně chtěl podobat manželovi. Asi v deseti letech se vydrápal na jednoho těžko zvladatelného koně a spadl. Skoro to nepřežil a zbyla mu jizva. To já jsem ho vyléčila. Zdálo se mi, jak mu připravuju obklady. A stejně to bylo úplně zbytečné. Asi půl roku poté, co se nám uzdravil, ho oni zabili. Bylo mu právě jedenáct.
NAVRCHOLU.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Věříte na minulé životy?

ano 55.6% (20)
ne 25% (9)
nejsem si jistý/á 19.4% (7)

Komentáře

1 Awellyn Awellyn | 26. února 2008 v 16:40 | Reagovat

krása:-)

2 asperia asperia | 26. února 2008 v 20:13 | Reagovat

doufám, že tě to neodradí od dočtení, chvilkama to smutné  není :-))))

3 asperia asperia | 26. února 2008 v 20:15 | Reagovat

poslední díl je myslím už jenom na wipoblogu. ale jistě si ho najdeš.

4 Awellyn Awellyn | 27. února 2008 v 6:11 | Reagovat

jj, už sem ho objevila:-)) ale musím nejdřív dočíst:-)) já se včera od téhle povídky nemohla vůbec odtrhnout:-)) a nakonec to dopadlo tak, že sem málem připálila večeři :-))

5 asperia asperia | 27. února 2008 v 18:09 | Reagovat

to je nebezpečné, způsobíš rodině újmu na zdraví, tím, že se nenajedí, vyhoříte a vůbec ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama